• Nick: Pandík
• Jméno a příjmení: Megumi Himeko
• Věk: 38 let
• Výška: 178 cm
• Druh: Člověk
• Profesorka: Biologie a sebeobrana
• FC: Sunghee (Oh my girl)

Povaha: 

Hodná, nevinná, usměvavá. Tak se na první pohled Megumi možná jeví. I když se její věk přehoupl již přes 38 let, vypadá a chová se spíše jako 18-letá puberťačka, než jako paní profesorka. Je hodně zapomnětlivá, je hodně slyšet, má často hlavu v oblacích a nesnáší, když na ní někdo řve nebo je na ní protivný. Neví totiž, jak na takové lidi pořádně reagovat. Obecně se ale konflikty snaží řešit v klidu, s optimismem a ke spokojenosti všech. Občas ale vnímá některé věci až moc optimisticky. Když je ale situace vážná umí si sundat své "růžové brýle" a postavit se k ní jako dospělá osoba a paní profesorka. Být učitelem byl její sen už od malička. Věří, že každý student a obecně i člověk v sobě skrývá drahokam. U některých je ukrytý hlouběji pod jejich drsným povrchem, u jiných už vystoupal na povrch. U každého člověka má jinou barvu, je jinak zářivý, velký a hlavně výrazný. Chce tedy svým studentům pomoct tenhle drahokam objevit, aby se jím mohli kochat také a využít svůj potenciál.

Historie: 

Vyrůstala od narození v malé vesničce se svou matkou a prarodiči. Byla zvyklá na ticho a klid. Když se její matka vdala za bohatého ředitele firmy, byla nucená se přestěhovat do velkého a rušného města spolu s matkou. Trápila se a nebyla si schopná zvyknout. Pracovala také jako "sekretářka" svého nevlastního otce, který na ní s oblibou házel svoje papírování. Což byl další nápor stresu a nátlaku na její křehkou dušičku. Chtěla několikrát utéct z domu. Jen mezitím, než to stihla udělat, tak její matka zemřela a byla vyhozena svým nevlastním otcem na ulici. Odešla tedy do vlastního bytu, chodila na 3 brigády, aby zvládala platit nájem a všechny své výdaje. To ale nešlo snášet do nekonečna a jednou zkolabovala a psychicky se naprosto složila. Od té doby dostávala časté záchvaty úzkosti, deprese a nekontrolovaně se čas od času rozbrečela a vydrželo jí to dlouhé hodiny. Chodila proto, na doporučení doktorů, k psychologovi pro kritické případy. Vyšetření a následná léčba nedošly k žádným uspokojivým výsledkům a tak jí do dneška předepisují silná antidepresiva, aby byla vůbec schopná se zapojit do každodenního života. Díky nim se odrazila alespoň malinko ode dna "moře beznaděje", jak to ona sama nazývala. Cítila se lépe. Dostala i nabídku práce. Na místo učitelky na střední škole. Rozhodla se tedy přestěhovat a přijmout nabízenou pozici. Svojí práci miluje a pomalu se zase staví na vlastní nohy.